Misijní scénka

Misijní scénka

 

  I. scéna



Pokoj.  Ve středu stojí stůl a židle. Rozhovor chlapce s jeho matkou. 



MÁMA: Petře, udělala jsem ti sendvič. Prosím, jez. 


Petr: Se sýrem? Nechci, já nemám rád sýr. 


MATKA: Kdybys věděl, jak mnoho dětí na světě hladoví, určitě bys neohrnoval nos nad jídlem. 


Petr: Mami, prosím Tě, nevyprávěj báchorky! 


MÁMA: Ach, můj synu, můj synu! Ještě nevíš nic o životě. Pokud nechceš jíst, tak ti to zabalím do
školy. Dám ti také kousek buchty, kterou jsem včera upekla.
Nabídni kamarádům.  


Petr: Nebudu nosit další zátěž. Ať si přinesou jídlo sami.

 

Chlapec běží ze scény, a pak odchází matka.

  

 

 

II. scéna



Na podlaze sedí tři špatně oblečení kluci. Jsou bez bot. Jeden z nich spí a dva mluví tiše. Petr vstupuje na scénu s batohem na ramenou. 



Petr  (pro sebe) : Kde to jsem? Zabloudil jsem? Co jsem udělal špatně? Co se stalo s mou školu?  (otáčí se
směrem k chlapcům)
  Ahoj, hledám  svou třídu. 4.C. 

CHLAPEC 1: Ahoj, já jsem Mao, a toto jsou mí bratři  (chlapci si potřásají rukama) . Nevím, co máš na mysli? Co je to třída ... a jak to bylo pak? 

Petr: 4.C. Co o tom víš? Nechodíš do školy? 

CHLAPEC 1: Ne, nikdo z nás nechodí. 

Petr: To se máte skvěle – pořád prázdniny! 

CHLAPEC 2: Prázdniny? 

Petr: Kluci, co se děje? Kde to jsem? 


CHLAPEC 1: V Číně. 


Petr: Kde? To je nemožné! Musím zavolat, kde je telefon? Chlapci se smíchem prohýbají. 


Petr  (chodí tam a zpět) : Musím popřemýšlet, ale nejdříve možná něco snězme. Jsem velmi hladový. Chlapci sklopí hlavu. 


CHLAPEC 2: Je nám líto, ale nemáme co ti nabídnout k jídlu. Sami jsme už několik dnů hladoví. 


Petr: Jak to pár dní? Proč nejdete domů? 


CHLAPEC 1: Žijeme tady. 

Petr otevře ústa v úžasu a nevěřícně vrtí hlavou. 


Petr: Na ulici? Nemůžete žít na ulici! 


CHLAPEC 2: Možná. Ale ne jen my tak žijeme. Podívej se  (ukazují rukou kamsi do dálky), tam sedí chlapec, který nemá nohy. Žebrá o jídlo. 


Petr: co se mu stalo? Má to od narození? 


CHLAPEC 1: Ne ... Vidím, že nic nechápeš. Dovol mi, abych ti to vysvětlil. No, to se u nás stává, že  pečovatelé, a někdy dokonce i rodiče sami  zmrzačí dítě, aby tímto způsobem získali peníze
na přežití. 

Petr -  rukama si zakrývá tvář. Po chvíli se ptá: 


Petr: Nemůže vám nikdo pomoci? 


CHLAPEC 2: Existuje mnoho lidí - dospělí i děti - kteří nám pomáhají a pamatují na nás. 


CHLAPEC 3: Ale to, co pro nás udělal před mnoha a mnoha lety francouzský biskup, je skutečně pozoruhodné ... Ten se vlastně o nás, čínské děti, postaral
jako první. A od toho okamžiku  všechno začalo. 


Petr: Co začalo? Co je to za biskupa? O čem to mluvíš? 


CHLAPEC 1: Brzy budeš vědět. Nyní musíme jít. Ale nezapomeň na nás. Chlapci vstávají a odcházejí. 


Petr: Počkejte!

   

 

 

III. scéna

 

 

Petr chodí po jevišti. V této chvíli v rohu sedí holka a má na bocích uvázaný barevný šátek, ve kterém má malé dítě (panenku). 

Petr: To je vedro! (zpozoruje dívku a jde k ní) Kde jsi se tu vzala? Proč pláčeš? Prosím, přestaň. Mé jméno je Petr. 

Dívka utírá slzy a usmívá se. Mírně rozpačitá sklání hlavu. 


Bakhit: A já jsem Bakhita. 


Petr: Proč se přede mnou stydíš? 


Bakhit: Protože jsi kluk, a já jsem holka. 


Petr: Ty jsi ještě dítě! 


Bakhit: Ne, u nás čas běží rychleji. Jsme manželkami a matkami už ve dvanácti letech. 


Petr: To kvůli tomu jsi tak smutná? 

Bakhit: Mám obavy o situaci své země. Víš, já pocházím z jižního Súdánu, který je ve
stavu neustálých válek se severní částí. Viděla jsem smrt svých rodičů a bratrů. Přežila
jsem únos mladších sester, které byly prodané jako otrokyně. Zůstala jsem jen se svou nejmladší sestrou, a
ona trpí podvýživou. Je nám opravdu velmi těžko. 


Petr: Já tomu nemůžu uvěřit! Myslel jsem, že takové věci se stávají jen v
nejhorších filmech. Žijeme přece ve XXI. století. 

Chlapec přichází doprostředka jeviště. V tu chvíli dívka odchází. 


Petr: Bože, proč nejsem starší? Ano, rád bych jí pomohl. Musí být nějaký způsob! 

Otočí se, ale dívka není.

  

  

 

IV. scéna



Petr: Bakhito, kde jsi? 

Na scénu přichází chlapec v roztrhané košili a bez bot. V ruce drží hůl a pytel. 


JUAN: Koho voláš? 


Petr: Mám podezření, že už jí nenajdu, pravděpodobně proto, že jsem zase někde jinde. 


JUAN: Jsi v Ekvádoru, a mé jméno je Juan. Máš něco na prodej? 


Petr: Ne. 


JUAN: Pracuješ na banánových plantážích? 


Petr: ...? 


JUAN:  Možná čistíš boty? 


Petr: Proč bych měl to všechno dělat? 


JUAN: Ale přece je třeba z něčeho žít. Pokud nepracuješ, tak co děláš? 


Petr: Chodím do školy. 


JUAN: Oh, máš štěstí! Jistě máš bohaté rodiče? U nás do školy chodí pouze děti z bohatých rodin. 


Petr: To není možné! A u nás v Česku, všechny děti chodí do školy a nemusí pracovat.  


JUAN: Jsi z Česka? Jsem tak šťastný. Tolik z tvých českých vrstevníků nám pomáhá. Pozdravuj je ode mě! Ale teď musím jít do práce. Ahoj! 

Chlapec vyběhne. 

Petr: Počkej! Neřekl jsi mi, jak vám české děti pomáhají.

  

  

 

V. scéna



Petr sedí se zkříženýma nohama na jevišti, sejme tašku z ramen. Přijde k němu malý chlapec. Ten má na sobě šortky a moc velké tričko. 


Petr: Ahoj. Kdo jsi? 


CHLAPEC: Warimumu. Bydlím v Papui-Nové Guineji. 



Petr: Ty také nechodíš do školy a musíš  pracovat, a jsi nemocný z podvýživy? Já jsem ani nevěděl, že jsou na světě takovéto děti. Nikdy předtím jsem na vás nemyslel. 


CHLAPEC: Je to pravda, je to pro nás těžké, ale nejsme sami. Jsou s námi misionáři, kteří nám nejen něco říkají o Pánu Ježíši,
ale stavějí pro nás i školy, nemocnice a jídelny s kuchyněmi. Podporují nás také děti z celého světa. 


Petr: Poslyš, možná ty něco víš o tom biskupovi ... Pravděpodobně z Francie, který udělal hodně dobra i pro děti v
nouzi. Jeden chlapec mi o něm vyprávěl s takovým nadšením… 


CHLAPEC: Jasně, že vím.  To je biskup Charles de Forbin-Janson. On žil v devatenáctém století. Dojal ho osud čínských dětí umírajících bez křtu v
ulicích, a proto se rozhodl je zachránit. Ale věděl, že sám není schopen toho moc udělat, a tak požádal o pomoc děti, jako jsi ty. 


Petr: Opravdu? 

 
CHLAPEC: Ano, tímto způsobem vytvořili sdružení s názvem Dílo svatého dětství, které se později stalo
Papežským misijním dílem dětí. Ani si nedovedeš představit, kolik dobra za téměř 160 let křesťanské děti z různých částí světa udělaly pro své kamarády
z misijních  zemí. 


Petr: Papežské misijní dílo děti ... co ono dělá? Jakým způsobem vám pomáhá? 

CHLAPEC: Děti, které patří do tohoto díla, se za nás každodenně modlí. Obětují za nás, na naše úmysly, své radosti,
starosti a malá utrpení. Zříkají se také svého potěšení, jako je zmrzlina, sladkosti, jít do kina, a tak ušetřené peníze posílají nám. 


Petr: Něco takového! A odkud ty to všechno víš? 


CHLAPEC: Od našeho misionáře. Často nám o tom vypráví. 


Petr: A české děti? Odkud vědí o vašich problémech? Já jsem o tom nic neslyšel. 


CHLAPEC  (s úsměvem):
Některé dětí se dozvěděly od své katechetky, jiné od misionářů a některé zase z
internetu. Některé dokonce z časopisu Tarzicius nebo Duha.

Petr: I já bych se chtěl připojit k těmto dětem.

 

 

 

VI. scéna

 

Na scénu přicházejí všechny děti, které se zúčastnily představení. Přicházejí k Petrovi.

Dívka: Je to jednoduché, Petře. Ujišťuji tě, že když začneš pomáhat druhým, budeš mít velkou radost, a my ti budeme za všechno moc vděční.

 

  

 

VII. scéna



Děti ustupují do místnosti. Petr sedí uprostřed. Po chvíli přichází jeho matka. Chlapec vstává a běží ji obejmout. 

MÁMA: Petře, co se stalo? Proč ses probudil tak brzy? 


Petr: Mami, já už si nikdy nebudu stěžovat na jídlo. Rád také vezmu do školy i svačinku a rozdělím se s ostatními
dětmi. Nakonec mi to došlo, že na světě jsou děti, které umírají hlady, oni musí pracovat, nemají domov ani rodiče, nebo jsou vykořisťované
a . .. 


MATKA: Prosím, řekni mi o všem... 


Petr: Mami, slyšela jsi o Papežském misijním díle dětí? 


MATKA: Ano. Jedna řeholní sestra z naší farností vede Misijní klubíčko. Jsou tam děti, které se podílejí na misijní spolupráci. Pomáhají svým
potřebným vrstevníkům z celého světa. 


Petr: Chci tam patřit a pomáhat mým přátelům: klukům z Asie, Bakhitě z Afriky, Juanovi z Jižní Ameriky a
Warimumu z Oceánie. Slíbil jsem, že na ně budu pamatovat. 


MÁMA: Jsem velmi šťastná. 

Máma políbí kluka na  čelo a usměje se na něj. Během této doby k němu přicházejí děti, všichni
se vezmou za ruce a zpívají národní hymnu Papežského misijního díla dětí.

 
 
Nahoru